aneb JAK SE VÁNOČKA BÁLA PŘIPÁLENÍ

Byla jednou jedna holčička a ta milovala pohádky. Byly takovým jejím bezpečným světem – mají totiž jasná pravidla: hrdina překoná pár překážek, ani k tomu většinou nemusí nicmoc vědět nebo umět, protože mu pomůže nějaké kouzlo, a vždycky nakonec všechno dobře dopadne. Holčička ani netoužila po potrestání zla, milovala příběhy, kde se zloduch napravil, zmoudřel a byl už hodný.

Holčička trávila spoustu času u babičky, protože “měla smůlu” – bývala často nemocná. Pravda je ale taková, že holčička CHTĚLA být nemocná! Byla to pro ni jediná možnost, jak se vyhnout školce a utéct do vysněného světa, kde dobro vítězí. V tom skutečném světě to totiž tak snadno nešlo. Nesnášela, když se děti ve školce hádaly, praly nebo posmívaly slabším. Nechápala jejich hry, kde může zvítězit jen jeden. Pokoušela se napravovat děti i dospělé, ale nikdy se jí to nepodařilo. A tak hledala útěchu a snad i radu v pohádkách. A protože se velmi brzy naučila číst, znala jich opravdu hodně. Jednou dostala knížku moderních pohádek – prý tyhle určitě ještě nezná. Byly tam příběhy o náhradní hlavě, o znuděných zoubcích, o masožravé rostlině… A také o vánočce, která se bála, že se při pečení připálí! Končilo to tak, že se proti takové katastrofě nechala pojistit.

Pro naši holčičku to byl ten největší pohádkový zázrak. To by vyřešilo naprosto všechno! Nikdo už by se nikdy nemusel ničeho bát a všichni by mohli být klidní a šťastní. Pak už by nikdo nikomu neubližoval.

“Babičko, babičko!,” běžela s očima na vrch hlavy. “Opravdu to jde? Nechat se pojistit proti všemu zlému? A.. a.. a jak se to dělá?,” vychrlila dychtivě své otázky na překvapenou babičku.

Když babička pochopila, na co se vnučka ptá, pohladila ji po vláscích a vysvětlila, jak to s tím pojištěním je doopravdy.

Holčička byla hrozně, hrozně moc zklamaná. Dala si ale velký pozor, aby neplakala – to by totiž babičku zarmoutilo. Pokusila se usmát, svěsila hlavu a odešla se skrýt do svého “čtecího” koutku. Stejně jí ale ta myšlenka nešla z hlavy. Bylo by to tak super, kdyby to šlo – pojistit se!

Uplynulo pár let a myšlenka na zázračné pojištění žila v její mysli dál. Začala číst jiné knížky. Takové, které napsali moudří lidé – filozofové, psychologové, šamani. Myslela, že touží po poznání, ale ve skutečnosti stále hledala odpověď na svou jedinou, naprosto zásadní otázku: “Jak se pojistit proti zlu, všemožným nehodám a veškerému lidskému trápení?”

Když onemocněla její maminka, pochopila, že jen číst nestačí. Bylo třeba něco udělat. A tak se začala učit. Jezdila z kurzu na kurz, absolvovala školy a výcviky v léčení, terapiích, duchovních vědách. Jenže pořád věděla tak málo! A co hůř – na konci se vždycky objevilo něco dalšího, co je ještě potřeba se naučit a následně praktikovat. Čím více, tím lépe – pro jistotu. Dřela a dřela. Přesně věděla, v kolik hodin vstávat – ideálně před pátou ranní, aby všechno stihla, co jíst, jak cvičit, jak se čistit, co dělat, aby měla správné vibrace, dobrou energii a čisté úmysly. Její diář se plnil kontakty na špičkové terapeuty, léčitele a guru, pro případ, že by se v jejím životě stalo něco strašného, s čím by si nedokázala poradit sama. To všechno byly její pojistky.

Maminku nezachránil nikdo. Nechápala to, ale tak dlouho čistila a rozpouštěla všechno negativní, až tuto skutečnost přijala a odpustila všem – příbuzným až do padesátého kolena, sobě i celému vesmíru. V uších jí zněla slova jedné z učitelek: “Všechno zlé je pro něco dobré. Když už se to stalo, něco s tím udělej.”

A tak se holčička, teď už velká, vrhla do zachraňování ostatních. Naléhavě všechny přesvědčovala, že na sobě musí pracovat, dokud je ještě čas, a učila je, co všechno je třeba dělat, aby… si pojistili život před zlem a neštěstím.

Věřila všem těm metodám. Nikdy by nikomu nedoporučila nic, co by sama nedělala. Fungovalo to. Někdy. A někdy taky ne. To ji vždy velmi zarmoutilo. Ale skoro vždycky se ukázalo, že Ti, kterým techniky nepomáhaly, nebyli dostatečně vytrvalí a dost ochotní na sobě pracovat. S tím se nedalo nic dělat. Zkoušela je povzbudit a hledala způsoby, jak jim ukázat, jak moc je to důležité, ale většinou vůbec nereagovali.

Pak, jednoho dne, potkala divnou osobu – blondýnu, která viděla život jednoduše. Neměla žádné pojistky a naprosto nechápala, proč by je měla mít. Přesto bylo jasně vidět, že je šťastná. Naši velkou holčičku to zaujalo. Zatoužila poznat tajemství Jednoduché Blondýny. Začaly si povídat. Blondýna uměla přesně “vyhmátnout” bolavá místa a tak se jí za chvíli holčička s pláčem svěřovala, jak jsou lidé nezodpovědní, jak se odmítají zachránit, i když ona jim jako na zlatém podnose přináší desítky zaručených návodů a technik.

Blondýna se přestala chichotat, vážně se podívala holčičce do očí a řekla kouzelnou větu: “Víš, to, co ty lidi uzdravuje, ve skutečnosti nejsou ty techniky.” Pak si ještě pár vteřin vzájemně hleděly do očí, až kouzelná chvíle pominula. Blondýna už se zase chichotala a odpovídala na otázky jiným lidem. Holčička věděla, že teď už se víc nedozví, ale hluboko v sobě cítila něco jako příslib, že jednou, v pravou chvíli, to pozná sama.

Byla to ještě dlouhá cesta. Stejně jako v jejích oblíbených pohádkách se nejdřív musela ODVÁŽIT. Odvážit se vydat na cestu, na kterou si nemohla vzít žádnou ze svých pojistek. Odkládala je pomalu a s bolavým srdcem, těžko se s nimi loučila – měla strach. Nevěděla, co si bez nich počne v tom nebezpečném světě. Až se nakonec všeho vzdala, neměla už oč se opřít. Všechny záchranné sítě byly pryč.

A právě ve chvíli, kdy si myslela, že v příští hodině, nechráněná, nejspíš zemře, pochopila, že nikdy nebyla ve větším bezpečí. Teď, když už jí nic nebránilo vidět, spatřila, že život je krásný TEĎ. A teď. A teď. A když i ona byla v TEĎ, a nikam nepředbíhala, tak nebyl ani strach. A když tu nebyl strach, tak k čemu pojištění? A když už nemusela dělat žádný ochranný ani očistný rituál, tak se podívala, co by mohla dělat místo nich. Bylo tu toho tolik zajímavého! Tolik nových věcí, které před tím vůbec nevnímala. Otevíral se před ní život plný dobrodružství. Chtěla toho tolik zkusit, tolik zažít a poznat! Jasně, nebude vědět, co přesně jí přinese další krok, ale kdyby to věděla, tak by tu nebylo žádné překvapení. Začínalo se jí to líbit.

A navíc hluboko v sobě cítila, že ona tady není od toho, aby všechno věděla předem. Aby znala odpověď na každou otázku. Jaká úleva! Bylo tu něco nesmírně Moudré a Dobré, co to vědělo za ni. A to něco tu s ní je pořád a způsobí, že až bude potřebovat, tak ve správný okamžik bude i vědět. Je si naprosto jistá, že o tohle jediné se může vždycky opřít. Ta nejlepší a jediná její pojistka je nezpochybnitelné vědomí, že BŮH nikdy neopouští místo v jejím srdci a vůbec NENÍ BLBEJ.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>