Projíždím Vrchlabím. Právě vrcholí zimní sezóna, takže po chodnících proudí davy turistů a po obou stranách silnice jsou zaparkovaná auta. Jedu pomalu a ostražitě – na silnici je sněhová břečka a vždycky se najde někdo, kdo nerespektuje přechody pro chodce…

A je to tady! Z mezery mezi parkujícími auty mi do cesty vjíždí kočárek. Tlačí ho mladá žena a ještě vede za ruku další dítě.

Sešlápnu brzdu.

“Huso!” ulevím si. Naštěstí jsem stihla zastavit a nikomu se nic nestalo. V hlavě mi však jede katastrofický příběh o tom, co se stát mohlo, a k tomu dalších pár peprných jmen na adresu té nezodpovědné ženské. Mám na ni pořádný vztek.

Však ona se taky pěkně lekla. Otáčí hlavu mým směrem. Naše pohledy se setkávají a já poznávám Lenku, spolužačku ze základky. Je to fajn holka.

Usměju se a zamávám jakože dobrý. I ona se usměje – poznala mne. Kývne hlavou na pozdrav a pospíchá dál. Teď už ale opatrněji. Pouštím brzdu a pokračuji také svou cestou.

Mojí hlavou prolétne pár obrazů – vzpomínky na Lenku. Nechám se jimi unášet: Lenka a já ve škole, na hřišti, na akcích pro rodiče s dětmi. Ona je vážně super a já mám dobrou náladu, že jsem ji viděla a že je v pořádku.

V pořádku? Do hlavy mi vklouzne pochybnost: Ona se přeci takhle nezodpovědně NIKDY nechová! Na děti je opatrná až moc a několikrát jsem ji slyšela kritizovat právě tenhle styl přecházení přes ulici – mimo přechod, na mokré silnici a ještě k tomu s kočárkem! Nemá náhodou nějaké problémy?

A je tady další vzpomínka: Co to říkala na školním srazu? Jindra, její manžel, má problémy s ledvinami. Čekala ho transplantace. Je to už víc jak půlroku. Sakra, to letí. Od srazu jsem ji neviděla. Najednou jsem plná úzkosti a taky výčitek, že jsem ji ani nezavolala. To jsem tedy kámoška. Takhle se na ni vykašlat! Jak na tom ten Jindra asi je? A jak to snáší Lenka? A co děti? Musím jí dnes určitě zavolat!

Konečně jsem z města venku. Vydechnu úlevou a přidám plyn. Najednou si všimnu, co se děje v mé hlavě. Zase v ní jede “film”. Film, na který já nemám vliv. Uvnitř jakoby vybuchují obrazy z uplynulé situace. Všechny. Nahodile se střídá nedávno prožitý vztek, radostné vzpomínky i strach o Lenku a jejího muže.

Počkat, tady něco nesedí!

Jak je možné, že jedna jediná, v podstatě banální příhoda, vyvolá u jednoho jediného  člověka (mě) hned tři naprosto rozdílné emoční reakce? Právě jsem prožila pořádnou  naštvanost, sentimentální radost i obrovský strach v několika sekundách! K tomu navíc výčitky jako bonus. Co z toho opravdu patří k té situaci? Co je správně?

A tuhle myšlenku sleduji dál:

Co se asi tak teď odehrává v hlavě Lenky? Nebo lidí, kteří to viděli? Co o tom budou vyprávět doma? Příběh nezodpovědné matky nebo nebezpečné řidičky? Možná bude jejich příběh o tom, jak úřady řeší parkování nebo stav silnic ve městě. Možná se někdo rozčílí ještě několik hodin poté – až bude situaci někomu barvitě líčit. Kdoví.

Kolik toho mají obrazy v našich hlavách společného s tím, co se doopravdy stalo?

Situace je pořád jen jedna a ta samá! Nezávislý a emočně nezainteresovaný pozorovatel by ji musel popsat takto: “žena s kočárkem a malým dítětem, které vedla za ruku, přecházela silnici mezi dvěma zaparkovanými vozidly a vstoupila do jízdní dráhy právě projíždějícímu autu. Řidička včas zastavila, obě ženy se na sebe usmály a pokračovaly svými cestami dál.”

Konec. Jen objektivní popis – pouze fakta.

O tom, co probíhá hlavami zúčastněných nebo svědků, tento pozorovatel nic neví, nic si nedomýšlí. Popíše jen skutečnost.

Můj mozek však chrlí desítky (možná stovky) souvislostí. Každá je pak pěkně okořeněná příslušnou emocí.

Takže emoce vlastně nepochází z toho, co právě prožívám, ale z toho, s čím si tento aktuální prožitek mozek zrovna spojí? S nějakou vzpomínkou (příjemnou / nepříjemnou), nebo třeba i s něčím, o čem jsem někdy četla nebo co mi někdo vyprávěl a co se třeba ani nikdy nestalo? S něčím, co by se mohlo stát…?

Celým tělem mi projede naprosto šokující myšlenka: Můj mozek ta spojení vybírá nezávisle na té situaci! Podle jeho vlastních pravidel, o kterých nemám tušení. Dokonce možná i úplně nahodile…

V hlavě mi hučí. Snažím se nějak racionálně uchopit celou tu věc:

To by ale mohlo znamenat, že se těmi emocemi nemusím nijak trápit – když nepatří k té situaci. Není potřeba se v nich utápět, rozebírat je, vyvozovat nějaké závěry. Nemusím k psychologovi na rozbor, nepotřebuji k terapeutovi na odblokování, ani ke kámošce, aby mi potvrdila, že jsem v právu ;).

Stačí si všimnout, co se doopravdy děje. Stačí vědět, že takhle prostě mozek funguje a nicmoc to ve skutečnosti neznamená, pokud …

Pokud tomu nějaký význam sama nedám. Pokud nezačnu věřit těm příběhům, které mi promítá můj mozek, a které už jsou vlastně navíc.

Pokud pořád vím, kde zůstala skutečnost.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>