Když to nezkusíš…

Obraz028

Držím v ruce mobil s vymačkaným číslem. Stačí zmáčknout zelené kolečko a začne vyzvánět u té ženské. Mám ale najednou těžkou ruku. Nezaplatila mi za poslední konzultaci, protože si zapomněla peněženku. Měla mi peníze poslat na účet, ale  je to už 14 dnů a nic. Ani na maily nereagovala. Čím déle váhám, tím větší mám na ni vztek. Na NI? Jasně, že i na sebe, ale teď si to vyslechne ona – jak je mi nepříjemné takhle ji uhánět. Nebo nevyslechne, protože to zase odložím – když nechce zaplatit, tak nemám šanci to z ní dostat.

“Mami, ty máš rozbitý mobil?”, ptá se mě můj syn s poťouchlým výrazem (právě přichází do puberty; nějak moc brzy).

“Ne.”

“Tak proč do něj tak zíráš?”

“Protože mě ta ženská štve a já na ni nechci být hnusná, ale bojím se, že budu.”

“Nám paní učitelka říkala, že se máme chovat slušně i k lidem, kteří nás naštvali,” říká to jako by četl poučku z encyklopedie. Mám chuť ho kousnout.

“Hele, nech si ty moudra a běž se učit, ať z tebe má paní učitelka radost,” vrátím mu to a s povzdechem pokládám telefon.

“Ale mami, když to nezkusíš, tak nevííííš,” protáhne skoro do zpěvu a zašklebí se.

“Grrrrr, to taky říkala paní učitelka?”

“Nene, to ty mě to učíš už od malička. Vzpomínáš?” trumfne mě a spokojeně odchází.

Vzpomínám. Třeba na to, jak cca. ve dvou letech drandil na odrážedle. Byl na něm pekelně rychlý a dost si věřil snad v každém terénu. Byly to fajn výlety. On si užíval jízdu a já procházku s kočárkem, kde se culila jeho malá sestřička. Jednou jsme došli k takové prudké mezi. Dole byl potok a k němu vedla udusaná pěšina. Pro pěší dobrá, pro odrážedlo tak na hraně, pro kočár nic moc, zvlášť pak zpátky.

“Mami, můžu jet dolů?” zeptal se.

“Ne,” přišla moje automatická odpověď.

“A proč?”

No jo, proč? Ve zlomku vteřiny mi hlavou proletěly katastrofické scénáře od mokrých bot až po scénu, jak křísím Toma, který se nalokal vody z potoka, a za zády sráží nestřežený kočár náklaďák.

“Protože se pěkně vysekáš. Nevidíš, jak je to prudké?”

“Já to ale dokážu sjet.”

Dívám se na něj a zase na ten potok. Je tam tráva a hlína, žádné kameny, přinejhorším se tak asi namáchá.

“O.K., tak jeď. Ale jestli se namočíš, tak se otáčíme a jdeme domů. Je zima na to, abys zůstal venku mokrý.”

Stojí. Dívá se dolů. Najednou se mu až tak nechce a já se mu ani nedivím, je to docela pruďák. Je mi ale jasné, že by moc chtěl. Byla by to super jízda.

“Copak? Rozmyslel sis to? Asi se trochu bojíš, co?”

“Nebojím! Ale co když se fakt vymelu?”

“A co když ne? Hele Tome, tohle fakt budeš vědět, až když to zkusíš. Do té doby nevíš nic. Ale nemusíš to zkoušet hned.”

Odrazí se oběma nohama najednou a řítí se dolů. Těsně před potokem smykem zatočí a provede obrat o 180°. Zvedá ke mně štěstím rozzářený obličejík:

“Mami, dokázal jsem to! Když to nezkusíš, tak nevííííííš!” Zvedá ruce nahoru ve vítězném gestu. A jak je zvedne, zvedne se i přední kolo odrážedla a Tomík hladce sklouzne zadkem do potoka. Upřímně se rozchechtám.

On taky. Sedí v potoce a huláká:  “Ale dokázal jsem to. Spadnul jsem až potom. Vidělas mě?”

“Jasně že jo. Jsi super borec! A už to víš,” hulákám taky a běžím ho vytáhnout z toho potoka.

……

Té paní jsem pak hned zavolala a chovala jsem se při tom slušně. Ona taky. Moc se mi omlouvala, že je v nemocnici se zlomenou pánví, nemá přístup na internet a manžel pořád zapomíná mi ty peníze poslat.

* * * * *

Znáš to?

Taky už dopředu víš, co bude?

Jak často uvěříš myšlenkám: nemůžu, nedokážu, to bude blbý…

Kolikrát takhle zabiješ skvělý nápad?

Chceš to změnit? NAPIŠ MI SEM

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>