Co se Ti zas honí v hlavě, mami ?

Marki_čiči

Mám velmi vzorného syna. Myslím, že až do 2. třídy byl tím nejvzornějším dítětem na světě (pak pod vlivem spolužáků a své sestry poněkud zvlčil). Nikdy jsem na něho nezvýšila hlas a na zadek ode mne dostal jen jednou a jen jedno plesknutí a to víceméně proto, že chtěl poznat, jaké to je. Ještě v prenatálu působil radost všem zdravotníkům, protože přesně pasoval do každé tabulky – ano, takto se má vyvijet každý plod. Jako malé děcko vyžadoval, aby měl vždy čistě umyté ručky a hlavně botky. Zpozoroval-li, že se mu na holinku nalepilo stéblo trávy, zastavil se a trpělivě čekal, až ho odstraním. Dlouho bylo jeho nejoblíbenějším oblečením vše, co mělo bílou barvu. Vychovávat ho byla ta nejsnadnější věc – vždycky jsme se v pohodě dohodli. Neposlouchal povely jako stroj, všechno chtěl vysvětlit a pokud mu to dávalo smysl, neměl problém. Jestliže smysl nechápal, ptal se, dokud nepochopil. To mě bavilo. Vždy jsme si všechno pečlivě naplánovali a měli pohodové dny. Prostě dar z nebes pro matku jako já. Někdy jsem si tedy hříšně pomyslela, že by bylo docela fajn, kdyby trochu zlobil (pro něho, samozřejmě – aby měl to správné dětství), ale pak jsem si řekla, že 2 kólie (já a manžel) přeci nemohou zplodit pitbula…

Mohou! Za necelé 2 roky přišla na svět pitbulice kombinovaná s divokou kočkou – narodila se Markéta. V obličejíku vypadá jako kotě s tím jejím malým nosánkem, kočky miluje a uvnitř skrývá divokou šelmu. Vlastně ji vůbec neskrývá. Chová se naprosto nevyzpytatelně. Nikdy, nikdy, nikdy nevíte, co v příští minutě udělá. Neví to ani ona sama. Nepřemýšlí o tom. Prostě vždy udělá, co ji právě napadlo. Děs, hrůza a nepochopitelná věc pro matku jako jsem já. Pár let jsem vůbec nevěděla, co si s ní mám počít. Jak mám vychovat toto divoké mládě, které převrací celou genetiku a veškerý řád kompletně naruby? Nebylo to třeba řešit, protože ať jsem udělala cokoli, bylo to fuk. Jí to bylo fuk! Žije si prostě po svém. Svými kousky a výroky báječně baví celé široké okolí (lidé jsou hodně zlomyslní tvorové!), zatímco já střídavě blednu-rudnu, rosím se od čela po nejspodnější část zad a mám skvěle natrénován jogínský dech od podbřišku po plicní hroty. Myslím, že jediným důvodem, proč jsem se z ní nezbláznila, je zvláštní vnitřní vědomí, že ona nás přišla zachránit. Ano, čtete dobře. Vesmír či Bůh nám ji poslal, aby nás vytrhl ze sterilní, pečlivě naplánované existence, která nemá právo být nazývána životem. Vím to, protože když jsem výchovu (ve smyslu “rovnání do latě”) vzdala, a tu moji malou kočičici přijala takovou, jaká je, když jsem v ní spatřila ten dar, tak se mi jednak neuvěřitelně ulevilo, a jednak mě to začalo bavit. A ona začala měnit mě. Je to super a mě to moc baví. Zjistila jsem, že tuhle nespoutanou bytost mám v sobě taky.

A teď pár ukázek ze života s kočicí:

  • Převánoční školní jarmark: Markéta nacvičuje divadelní představení. Bohužel ne moc často, protože vedoucí divadelního kroužku onemocní, takže zkoušky odpadávají a  premiéra se odkládá na neurčito.

Markéta mi před jarmarkem smutně povídá: “Mami, to je škoda, že je paní učitelka nemocná a na tom jarmarku nebude. Mohli jsme to divadlo zahrát.

“Stejně byste to nemohli hrát, když jste tak málo nacvičovali,” snažím se jí rozumně (!) utěšit.

Podívá se na mě s bezstarostným výrazem ve tváři, mávne rukou a řekne: “Ále, to bysme nějak skouleli. Jen kdyby tam byla.”

  • Vezu ji autem na plavecký trénink:

“Mami, dneska se nás ve škole paní učitelka ptala, čím bysme chtěli být, až budem dospělí.”

“A cos řekla, že chceš být ty?”

“Učitelka nebo sestřička.”

Musím se v duchu usmát, moc si to neumím představit. Ale zeptám se: “A co se ti právě na tomhle tak líbí?”

“No, co? Prostě jsem to řekla. Že by mě to mohlo asi bavit,” dál ale nepokračuje a mění téma: “Jo a máme se naučit básničku. Já ti ji řeknu, jo? Přečetla jsem si ji o přestávce a už ji skoro umím.”

Začne recitovat a u toho tak divoce gestikuluje rukama, že se praští o okýnko. Za chvíli znovu a pak si omylem shodí z hlavy čepici a nějak se zamotá do šály.

“To sebou u toho přednášení musíš tak mrskat? Co bys asi tak vyváděla, kdybys nebyla připoutaná?”

Hihňá se: “Když mně to jde takhle líp. Když se u toho hejbám, tak se mi to líp říká.”

“Hele, Marki, a víš, že existují takové školy, kde se hlavně učí hrát divadlo?”

“Cože?” zahlaholí. Nevidím na ni, ale podle tónu hlasu má určitě očinavrchhlavy.

“Co to je za školu a jak se tam dá dostat? Dělej, mami, řekni mi to. Hnedka! Můžu tam jít? Kdy? A co musím umět, aby mě tam vzali?”

“Musíš mít hlavně talent.”

“Co to je?” (Marki chodí do 2. třídy, tak ještě neví.)

“To znamená, že nemusíš umět ani tak moc třeba matematiku nebo jiné předměty, ale musíš lidem z té školy ukázat, že se nestydíš a že umíš zahrát a napodobit třeba nějakou paní – jak chodí, jak vypadá. Jako se to dělá v divadle – to už jsi přeci viděla. No a když oni řeknou, že to děláš dobře, tak máš talent, a na konzervatoř tě vezmou.”

“Ahaaa,” řekne tak trochu zklamaně – asi čekala bůhvícozazázrak ten talent je. A pokračuje opět bezstarostně a vesele: “Tak to je vpoho, to mě vemou.”

A zase začne recitovat tu básničku.

  • Dalším kočičím znakem mé dcery je písmo – škrábe doslova jako kocour. Každou chvíli volám rodičům jejích spolužaček, abych zjistila, co vlastně mají za úkol, protože její poznámky nepřečte nikdo. Tentokrát má v úkolníčku zápis na půl stránky – prý je tam něco o tom, že o tělocviku budou chodit na běžky. Nepřečtu nic. Je už bohužel dost pozdě večer, tak se mi nechce nikoho otravovat.

“Můžeš mi říct, jak ti to mám asi tak připravit, když vůbec nevíme, cos tam napsala?”

“No co? Normálně mi připrav běžky, boty a rukavice a označ je cedulkou s mým jménem.”

“A co když je tam ještě něco důležitého?” jsem trochu podrážděná, že nebude mít všechno v pořádku. Že jí bude něco chybět.

“Jéžiš, tak se z toho přeci nezblázním. Už nic neřeš.”

Jsem lehce otrávená a mrmlám si něco o tom, že je to fakt těžký, když nedokáže čitelně psát.

Zatahá mě za ruku: “Mamino, víš proč pořád něco řešíš? A paní učitelka taky? I Tomáš?”

Čekám, co se dozvím.

“Protože vám se honí v hlavě samé problémy. A z toho máte jen starosti. Ale ty já nemám. Vůbec žádný. Protože Mně… Mně (!) se v hlavě honí kočky!”

* * * * *

A jak jsi na tom Ty?

Honí se Ti v hlavě problémy? Zabýváš se blbostmi? Řešíš dopředu věci, které se pak ani nestanou?

Nebo máš v hlavě kočky?

Mít v hlavě kočky = zabývat se tím, co miluješ.

Můžu Tě to naučit. NAPIŠ MI SEM

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>