Blbá máma – terapeutka

fb_slepa-baba_blog

Je pár minut po půlnoci. Zase jsem usnula při kojení. Markétce je teprve pár týdnů a připomíná malé bezstarostné zvířátko. Je to zvláštní, když ji mám u sebe, stávám se také bezstarostnou – jakoby mi vypínala hlavu. Najednou naprosto důvěřuji svým instinktům. Vím, že ať se stane cokoli, budu vědět, co mám dělat. Není třeba nic řešit předem.

To, co mě právě probudilo není ona. Je to její bráška. Brzy mu budou 2 roky a spí v naší velké posteli s námi. Jeho pláč zní naléhavě a bolestně. Něco se stalo. Odkládám spící Markétku a beru do náruče Toma. Je celý horký, drží si ouško a pohledem volá o pomoc. Tomík ještě skoro vůbec nemluví, ale jeho ručička na oušku je výmluvná až dost. Když mu ji chci odtáhnout, brání se a křičí ještě víc. Že by zánět středního ucha? To snad ne! Jsem s dětmi sama, manžel je právě na pracovní cestě v USA.

Před očima se mi odvíjí “strašlivý příběh” naší výpravy na pohotovost. Znamenalo by to probudit Marki, což se samozřejmě neobejde bez pláče a dalšího kojení. Obě děti teple obléknout, přenést do auta a jet 35 km do okresní nemocnice. Předpokládám, že za vytrvalého pláče obou dětí. K tomu se přidají moje pocity neschopnosti kombinované stresem a nevyspáním. Pak je obě najednou musím přenést z parkoviště bůhvíkam do nemocnice a čekat, až si na nás někdo najde čas. Pravděpodobně se zase jen dozvím, že máme jít ráno na URL u nás, protože službu konající MUDr. na pohotovosti nemá odpovídající odbornost a netroufá si na ouško batolete… Pak nás čeká stejně “radostná” cesta domů – pokud děti neusnou vyčerpáním. Pokud usnou, tak se nepochybně vzbudí při přenášení z auta do postýlek a do rána se stejně nevyspíme.

Tak to ne! Vyřeším to jinak. Horečně v hlavě hledám, co “nám tělo říká” bolestí ucha: je to ucho, takže Tomík něco slyšel, co nedokáže vstřebat. Ucho je pravé, takže se to týká tatínka nebo strany, ze které to přišlo. Promítám si uplynulý den. Tohle ne, tohle taky ne… počkat!… vybavuje se mi scéna: večerní zprávy – hlasatel informuje, že se dnes zřítil vyhlídkový vrtulník při přeletu nad Manhattnem. Zrovna u nás byla moje sestra a ptala se, jestli Milan tímhle vrtulníkem taky poletí. Řekla jsem na to, že ano, ale až zítra… Že by to bylo ono? Dívám se Tomíkovi do očí a hledám tam odpověď. Nevím. Ale co. Tím nic nezkazím. Držím ho v náruči a povídám mu, že tatínek je v bezpečí. Vrtulníky nepadají každý den a teď, když jeden spadl, určitě budou všichni mnohem opatrnější. A domů tatínek poletí velikým letadlem, která nepadají, a popisuji letiště a všechno kolem letu… Tom už nepláče, poslouchá. Nevím jestli rozumí, ale určitě vnímá klid, který mnou prostupuje. Horečka opadla. Nenápadně se dotýkám ouška. Nic. Už je to v pořádku. Usmívám se a cítím nával radosti a hrdosti, jak jsem to zvládla.

V té euforii říkám synkovi: “Vidíš, jak je to snadné. Stačí pár slov a tělo reaguje. Umí onemocnět i se uzdravit natotata. Jen kdybys neměl tak blbou mámu, která něco plácne bez přemýšlení a způsobí Ti takovou bolest.” Nějak se mi to zalíbilo nebo co, takže pokračuji nezřízeně dál: “Promiň, miláčku, že jsem tak blbá máma. Je mi to moc líto. …., “ už si přesně nepamatuji, co jsem tenkrát naplkala, ale “blbá máma” se opakovala několikrát – do chvíle, než mě zastavil Tom. Trochu sebou škubl a pozvracel mě od obličeje až za výstřih! Šokovaně jsem na něj zírala a on měl v očích lehce pobavený výraz. A nebyl sám. Od vedle se ozvalo zavrnění. Otočila jsem se… a jeho sestra mě sledovala s navlas stejným pohledem.

Došlo mi to. Už nemohl poslouchat moje sebemrskačské řeči a nesmysly o blbé mámě. Vůbec nejsem blbá máma! A i kdybych byla, tak to nemusím cpát do hlavy svým dětem. Kdybych sama slyšela někoho o sobě takhle mluvit, chtělo by se mi zvracet taky!

Přikývla jsem: “O.K., zlatíčka, zapomenem na to. Jdu se vykoupat a převléknout. Hned jsem zpátky. A díky za terapii šokem.”

Cestou do koupelny mě ještě napadlo, že to ucho možná vůbec nesouviselo s letadlem. Třeba měl Tom jen nějakou noční můru. Možná si ouško nějak přeležel. Nezáleží na tom. Důležité je, že jsem v té chvíli mohla být s ním. A pocítila jsem hlubokou vděčnost  – za život, jaký mám, za chvíle s mými dětmi, za okamžiky naplněné láskou… A taky za ty zvratky, které mi zabránily pokračovat v nesmyslech…

 * * * * *

Jak jsi na tom Ty?

Máš dobré instinkty? Reaguješ na to, co se děje právě teď?

Nebo naskakuješ na blbiny, co se Ti rojí v hlavě – hodnocení, nálepky, pochybnosti?

Chceš se jich zbavit? NAPIŠ MI SEM

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>