“Pomalu, ale jistě, se řítím do maléru a nedokážu to zastavit.” Paní Helena seděla proti mně v křesle v mojí pracovně a vypadala smutně.

“Co se děje?” zeptala jsem se.

“Lubor  se se mnou asi brzy rozvede, protože s ním nemůžu spát. Nemůžu a nevím, co s tím.”

Bylo na ní vidět, jak je zoufalá. Chvíli trvalo, než mi vylíčila celý příběh:

>>Manžel pracoval na montážích. Odjížděl v neděli odpoledne a vracel se v pátek. Helena se věnovala domácnosti a pracovala z domu. Po večerech si telefonovali. Ve čtvrtek Lubor pokaždé “hlásil” kdy v pátek dorazí domů. A pak se to stalo. Helena položila telefon a začala se škrábat. Svědivé pupínky se nejdříve objevily na krku. Nedalo se to vydržet. Do večera měla rozškrábaný krk, dekolt i obličej. Pupínky a rudé fleky měla i na intimních místech a byly tak bolestivé, že stěží snesla spodní prádlo. Když Lubor přijel, byly veškeré doteky zakázány pro bolest a pohledy pro ošklivost. Po jeho odjezdu se vše začalo zázračně hojit. Přišel však další čtvrtek, další telefonát se zprávou kdy přijede domů… a pupínková anabáze začala nanovo.<<

“Milujete ho?”

“Ano, ale copak spolu můžeme takhle dál žít? On je hodný a trpělivý, ale tohle by snad vydržel jen Bůh!,” skoro pláče.

“Váš manžel není Bůh?” ani nevím, proč mě napadla tahle otázka.

“Vlastně skoro ano,” usměje se a začne mi líčit Lubora, až mám pocit, že jde o postavu z dívčích románů. Toho chlapa bych chtěla potkat!

“Máte ráda čokoládu? Mám tady oříškovou…,” ukážu na tácek na stolku.

“Oříškovou? Tak to ne. Nejím žádné ořechy. Kvůli těm pupínkům, jsou pak horší. Ale jinak čokoládu miluju.” Vezme si kostičku a okouše čokoládu kolem ořechu.

“Takže problém není čokoláda, ale oříšky?”

“Hmmm.”

“A problém není partner, ale…?”

“No jasně, že já.”

“Ne.”

Zaskočeně se na mě dívá a bere si další kostičku. Tentokrát nejdřív vyloupne ořech.

“Kdyby byl váš vztah jako tahle čokoláda, co byste z něho vyhodila?”

“Nic. Kdyby nebyl ten ekzém, tak máme úžasný, dokonalý vztah.”

“Hmmm, 2 dny spolu, 5 dnů každý po svém…?”

“Ale tak to bylo vždycky,” nenechá mne dokončit větu. “Ty dva dny bývaly nádherné, tak intenzivní. Těšili jsme se na sebe. Je to tisíckrát lepší než se vídat každý večer a sedět u televize. TOHLE vážně problém není!”

“Kde tedy je? Co je ten oříšek, který byste vykousla a vyhodila?”

Hledíme na sebe. Neuhnula pohledem. Je vidět, že se v ní něco odehrává.

“A jste si jistá, že to nejsem já?” zkusí to ještě.

“Vyhodila byste ze vztahu sebe, aby byl lepší?”

Ta otázka zůstala viset ve vzduchu. Helena mlčí, já také.

Konečně si zhluboka povzdychne a spustí: “Vím, co bych vykousala a vyhodila. Jsem přes týden na všechno sama. Řeším desítky věcí: účty, opravy, malování, sousedy, všechno s mým autem. Jasně, jsou to prkotiny, ale je jich moc. A Lubor si pak přijede do ´kouzelného bytu´, kde všechno funguje zázračně samo, a ještě se mu mám naservírovat já – dokonalá a bez poskvrnky jako ten náš byt, jako náš ´společný´ život.. Vůbec nemá ponětí, co všechno musím zařídit, aby to fungovalo takhle… Vůbec se na tom nepodílí. Vlastně jen přijede a všechno je nachystáno, všechno připraveno, všechno k dispozici.”

Docela se rozjela.

“Ale ale, to je najedou oříšků… Ještě že čokoládu tolik milujete,” směju se a podávám jí ubrousek, aby si otřela umazané prsty.

Směje se také.

“A co s tím mám teď dělat?”

“Pořád ho milujete, když už víte, že není až tak božský?”

Horlivě přikyvuje.

“Jenže to celé není o tom, jestli Lubor je nebo není božský,” trochu jí ´rozhodím sandál´.

Zatváří se tak překvapeně, že mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.

“Tak si to shrneme: vaše pupínky jsou skutečné, ale vyvolává je něco, co skutečné není – vaše myšlenky. To, jak si celou situaci popisujete. Vážně Lubor chce nebo vyžaduje tenhle kompletní servis? Jak reaguje, když ho nedostane?”

“No… nevím… to se ještě nikdy nestalo. Vždycky mám všechno nachystané a v pořádku.”

“Vždycky? Úplně každý detail?”

“Občas, sem tam nějaká maličkost… a Lubor pokaždé řekne, ať si s tím nelámu hlavu.”

“Vynadal vám někdy za něco, co nebylo perfektní? Nebo byl nějak mrzutý, podrážděný, nespokojený?”

“Vlastně nikdy,” potichu špitne.

“Takže kdo tady chce mít kouzelný dům bez poskvrnky? Kdo chce všechno dokonalé? A kdo je z toho tak strašně podrážděný?”

Helena neříká nic. Její obličej zase nabírá zoufalý výraz – je mi jasné, že teď jí letí hlavou sebeobviňující myšlenky, jak to všechno pokazila.

“Haló, Helen, jste tady? Nic z toho, co jsme si tady řekly neznamená, že se znásilníte, přijmete roli služky a budete se tvářit radostně na všechny strany i sama před sebou.”

“Tak co mám tedy dělat?”

“V tuto chvíli vidím dvě možnosti: buď budete dál dělat to, co děláte, ale čistě jen proto, že to tak máte ráda a baví vás takto trávit ten čas, kdy jste bez Lubora. Nebo to, co doopravdy chcete, je dělat ´kouzla´ společně s Luborem. Pak si o tom spolu promluvte.”

“A to stačí? Tím se zbavím pupínků?”

“To uvidíme, až to uděláte,” mrknu na ni. “Tohle je vlastně jen první krok. Další vás budou napadat, až vykročíte.”

Helena opouští mou pracovnu a je na ní vidět, že se na to, co teď přijde, těší.

……

Uplynou 2 týdny. Helena stojí za mými dveřmi s kyticí růží: “Tohle Vám posílá Lubor a oba moc děkujeme”.

Je pátek ráno. Za pár hodin přijede Lubor a po pupíncích ani stopy…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>