SEJMI SVÉHO ANDROIDA

aneb Ukaž světu šťastnou tvář

 

Kdo je android?

Wikipedie: „Android je člověku podobný robot. Android je stroj, jehož účelem je vypadat, chovat se, pracovat, popřípadě myslet podobně jako člověk.“

P.Mašková:  „Android je relativně živý člověk (dýchá, mluví, chodí, pracuje, přijímá potravu, myslí…), jehož srdce „upadlo do umělého spánku“. Androidi se vyznačují zejména tváří bez výrazu a očima bez jiskřiček.“

Celý svět je plný androidů. Chceš je vidět?

O.K. Podívej se z okna, podívej se na ulici, a možná taky… podívej se do zrcadla.

Můj typický den před 20 lety:
Vstávám. Samozřejmě na budík. Kurňa to zas bude den!

Před koupelnou stojí máma tak nějak podivně zamotaná do noční košile. Obličej má mírně opuchlý, koutky úst dolů, ostatně jako každé ráno. Pohledem víceméně nepřítomným nám oznamuje, že jí právě začíná každodenní dřina. Nejdřív v práci, pak doma – pilně odmaká všechny povinnosti a cca ve 23:58 h středoevropského času polomrtvá únavou odklopýtá do postele, aby za šest hodin stála před koupelnou podivně zamotaná do noční košile.

Slovo zábava v jejím slovníku neexistuje, termín osobní štěstí je sprosté slovo vyhrazené pro lenochy a naprosto nezodpovědná individua. Pod tíhou těchto přesvědčení je její srdce asi v komatu…

Z WC se ozývají dávivé zvuky. To se tátovy plíce snaží zbavit včerejšího nánosu ze 40 Startek bez filtru. Za půl hoďky s tím skončí, mihne se kolem mne a s výrazem „hlavně po mě nic nechtějte“ zmizí v garáži. Když budeme mít štěstí, uvidíme ho večer na cestě z kuchyně k televizi. Tuším, že kdysi míval spoustu krásných a bláznivých snů, ale naučili ho, že by měl myslet spíš na druhé než na sebe – a tak své šikovné ruce vložil do služby druhým: po práci maká na jejich chalupách, opravuje jim spotřebiče, staví lyžařský vlek pro všechny na své náklady… a sklízí nevděk. Své bolavé srdce pak umrtvuje alkoholem.

Ááá jako poslední vstává ségra se svým zarputilým výrazem. Je to nezlomná bojovnice za pravdu a za to, jak mají věci „správě“ být a co by měl kdo „správně“ dělat, aby vše fungovalo a bylo dobře na světě. Jan Hus 20. století! Má štěstí, že dneska ji už nikdo neupálí. Její srdce ještě nespí. Vidí a vnímá a nehodlá se smířit s cizí „blbostí“. Znovu a znovu vyráží vpřed a zase znovu narazí. Možná je tenhle její styl „hlavou proti zdi“ ve skutečnosti obranou před rezignací a uspáním.

Pozoruji své nejbližší a je mi smutno. Plakat ale nebudu. Nasadím si hustě úřednickou tvář a bez valného nadšení jdu do práce. Čeká mě tam hromada papírů stejně jako moje 4 kolegyně. Bez zájmu ťukáme do PC – zamítnout/povolit. Je-li úřední den, musíme občas vstát a převzít si lejstro od jiných androidů. Někteří jsou mrzutí, že to museli vyplnit. Většina však funguje poslušně: vyplní, odevzdá, odejde. Tužka vpravo, lejstro vlevo, nezapomeň podepsat.

Ke konverzaci není důvod, emocí netřeba. Jednoduché úkony přesně dle naprogramování. Tak z čeho jsem už v poledne tak unavená a zpruzelá?

Nebudu se moc rozepisovat – po práci se doma každý něčím zabýváme = zabíjíme čas, než ve 20:05 začne Dallas. Je to fajn seriál – díky němu si máme o čem povídat s mámou i s kolegyněmi o polední pauze. Táta přijde večer, zhltne polívku a usne v křesle.

Nevím kdy, proč a jak mě napadlo zamyslet se, jak můj život bude asi vypadat za 5, 10, 20 let… možná to bylo ve chvíli, kdy jsem seděla v kavárně a čekala na kamarádku. Tenkrát jsem ještě neměla mobil a nevzala jsem si s sebou ani nic ke čtení, a tak jsem pozorovala lidi. Chodili kolem s tvářemi bez výrazu. Dokonce, i když se potkali a zdravili, v obličejích se jim pohnuly jen rty a trochu hlava pokud kývli na pozdrav – ne nijak moc, jako by jim zrezivěly šroubky. Nebo se báli, aby si příliš nerozviklali skloubení a nemuseli pak chodit s hlavou přepadlou na prsa či na lopatky?

Na začátku prý bylo slovo.

Na mém začátku bylo taky slovo. To slovo bylo výkřikem mé duše. To slovo bylo: Néééé! Takhle né! Takhle já žít nebudu!
Začala jsem pátrat, jak by mohl být můj život jiný. Nejdřív v knihovně – spousty knih a časopisů, pak na kurzech. Nasávala jsem obrovské množství informací a s nimi i naděje. Žila jsem tím. Poznala jsem mnoho dalších androidů, kteří se mi v tomhle podobali. A občas jsem potkala i opravdovou lidskou bytost – s jiskřičkami v očích. Bylo jich málo, ale byly nádherné.

Mnohem víc jsem však viděla těch, kteří to vzdali. Nejčastěji proto, že měli důležité povinnosti: manžela, děti, androidskou práci a kolem sebe další androidy, kteří věděli, jak má vypadat lidský život. Bylo příliš těžké vzdorovat… Říkala jsem si, že mám štěstí, že tohle nemusím řešit. Pak jsem se vdala a přišly děti. A málem jsem to taky vzdala, protože mi přibyly povinnosti (hodně), únava (velká), a hlavně výčitky, že jsem špatná máma, když jezdím po kurzech a moje rodina je buď doma bez mámy, nebo kvůli mé zábavě bydlí po penzionech a hotelích. Tím spíš, když se u mých dětí večer před odjezdem objevovaly „náhle z ničeho nic“ kašel, ekzém či horečka.

Asi na poslední chvíli přišla další slova, která otřásla celým mým já. Kdosi říkal:  „Víte, když se vzdáte svých snů, když odložíte svůj život, když se zřeknete svého štěstí proto, abyste se zcela oddali povinnostem a péči o rodinu a děti… napadlo vás někdy, že své děti vlastně učíte, aby jednou udělaly totéž?“

Tohle mnou tenkrát hodně otřáslo. To tedy ne! Nechci se dívat, jak se moje děti vzdávají svých snů. A nebudu to já, kdo je to naučí!

Od toho dne to máme jinak. Já nemám výčitky a děti nejsou nemocné. Když se mě čtyřletý Tomík zeptal, proč pořád jezdím do školy, i když už jsem velká, s rozzářenýma očima a nadšeným, šťastným obličejem jsem mu odpověděla: „Protože to miluju, protože mě to nekonečně baví, protože moje duše je šťastná a celé mé srdce a všechno ve mně zpívá. Naučím se tam tolik báječných věcí a pak to budu učit další lidi.“ Díval se na mne široce otevřenýma moudrýma očima a já doufám, že kdykoli se ocitne na rozcestí a bude váhat, kudy dál, vzpomene si na můj obličej z této chvíle:

Po androidovi v něm nebylo ani stopy. Moje tvář zářila radostí a štěstím. Moje hlava neřešila, co je správné a co ne, co se smí a nesmí, hodí nebo nehodí. V té chvíli jsem to byla skutečná JÁ. Tehdy jsem byla doopravdy DOMA. Ve svém srdci, které radostně bilo a žilo. Tehdy jsem objevila ztracený Ráj a pochopila, že vyhnat mě z něho můžu jenom já. Občas se mi to ještě stane. Ale nevadí – už vím, že vrátit se je snadné! Mnohem snazší, než si myslí naše hlavy.

Vraťme se do svého Ráje. Ukazujme dětem šťastnou tvář. Ukažme všem, že je možné prožívat štěstí a radost každý den.

Dovolme si dělat to, co milujeme, a milovat to, co děláme.

Když se vzdáš svých snů, když obětuješ svůj život čemukoli, co ti nepřináší radost, když dáš přednost povinnosti před touhou, tvoje duše přestane zpívat a srdce upadá do umělého spánku, aby nepuklo žalem. Pak se z tebe stane android – člověku podobný robot.

Vyzývám tímto každého, kdo slyší: Sejmi svého androida!

Nebojuj však a neodháněj ho násilím, jakkoli se to zdá logické. Androidi s každým bojem sílí.

Když bude někdo z tvých blízkých v komatu, taky ho nebudeš mlátit a řvát na něj, ať koma zmizí. Budeš ho hladit, líbat, vyprávět mu krásné příběhy, zpívat mu. To, co ho může přivést zpět, je jenom láska.

Mysli na to, že tvým cílem není válčit. Cílem je probudit své srdce.

Android nesnese radost, bojí se spontánních projevů. Tvořivost zkratuje jeho obvody. Android má strach z osobního štěstí. Android prchá před krásnými pocity. A tohle všechno je budíčkem pro tvé srdce. Android mizí ve chvíli, kdy se srdce začíná probouzet.

Neumíš být šťastný? Změň to.

Podařilo se? Nezapomeňte to říci svému obličeji a svým očím. Řekni to všem!

Ukaž světu šťastnou tvář – sejmi svého androida.

Piš, jak se ti to povedlo. Inspiruj ostatní.

Nebo právě teď tvůj život ovládl android natolik, že opravdu, ale opravdu nevíš…? Nejsi v kontaktu se svým srdcem? Jen z veliké dálky slyšíš volání, ale cestu nevidíš?

Pomůžu Ti. NAPIŠ MI SEM

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>